Suchozemské želvy

Jak a čím krmit - povídání a úvahy
///////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

Vhodné složení krmné dávky suchozemských želv, je jeden ze zásadních pilířů úspěšného chovu, proto bych chtěl předeslat, že tato
kapitola nebude zřejmě nikdy ukončena a neustále bude docházet k úpravám a revizím již uvedeného, ve shodě s nejnovějšími
dostupnými informacemi a poznatky. Jsem velkým odpůrcem dogmatických tvrzení a proto očekávejte změny v názorech, jendoufám,
hlavně v zájmu našich chovanců, že změny budou jen umírněné, nikoliv zásadní.
///////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

Suchozemské želvy jsou vesměs tvorové s neobyčejně efektivním metabolismem, jsou schopné
prosperovat i v oblastech, kde nabídka dostupné potravy je na první pohled velice chudá a omezená.
Hned ze začátku budu trošku " plavat proti proudu" . Všeobecně uznávaný názor, že želvy jsou typičtí
býložravci se mě vůbec nechce sdílet. Po dlouholetém pozorování potravních návyků docházím spíš k
názoru, že jsou býložravci jaksi z donucení. Celý jejich metabolizmus a trávicí soustava je dlouholetým
vývojem přizpůsobena k přijímání a zpracování na živiny chudé, na vlákniny a jiné balastní látky naopak
bohaté potravy, o tom není sporu. Avšak někde vzadu v mozku jim zřejmě bliká vzpomínka na lepší časy.
Nedovedu si jinak vysvětlit jejich urputnou snahu o získání jakékoliv jiné výživnější potravy. Jistě každý
chovatel z vlastní zkušenosti ví, co se snažím vyjádřit. Pokud bych já měl zařadit želvy do nějaké kategorie,
zařadil bych je do všežravců, přizpůsobených a donucených vnějšími vlivy k přijímání rostlinné potravy.
No ale to je jen taková " myšlenková" rozcvička, nemám na takové závěry ani právo, ani vzdělání. Kdesi
a kdysi jsem četl pojednání a zdůvodnění takového chování u člověka. Myslím tím snahu a chuť do sebe
nacpat co možná nejvýživnější, nejtučnější a nejsladší potravu, přesto, že přijímání takové potravy ve
velké míře, nevede k ničemu dobrému. Podle autora jde o atavizmus z dob, kdy měl předek člověka jako
sběrač a příležitostný lovec jaksi hluboko do talíře. Nemohl si dovolit pominout příležitostnou hojnost a tak
dokud to šlo, " sežral" co mohl a aby mu to šlo ještě lépe, mozek mu podvědomě říká " ano to je ta
správná potrava, ta ti moc chutná" . No nevím jak u koho, ale například u mě je takové chování a pocit
zachován v přímo impozantní míře. Že byto bylo podobné i u želv? Takto to vypadá v praxi.
///////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

//////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

Vše živé, co želvám nedokáže včas uniknout, poslouží jako vítaný doplněk jídelníčku. Taková pěkně vypasená žížala nebo hlemýžď
je dokáží vyburcovat k " horečné" činnosti i v době, kdy vzhledem k nízkým teplotám a ošklivému počasí letargicky polehávají a o svoji
běžnou zelenou potravu ani pohledem nezavadí. Když želvám o něco jde dokáží pozoruhodně otevřít papulu, že ano.
///////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

Nicméně, tyto sklony k všežravosti zcela zásadně zasahují do praktického chovu a to už je prostor, kde
mám co říct (alespoň doufám). Snaha želv o příjem na živočišné bílkoviny bohatou potravu se liší druh od
druhu.Nejvýraznějšími snaživci mezi typickými suchozemskými želvami jsou tyto druhy, uvádím v pořadí
se sestupnou tendencí " snaživosti" . Testudo :horsfieldii, hermanni boettgeri, hermanni hermanni, graeca
ibera, ostatní podddruhy T. graeca, Geochelone elegans, nesrovnatelně umírněnější je T. marginata.
Přibližně stejně jako T. marginata jsou na tom zvláště mláďata Geochelone pardalis babcocki, pardalis
pardalis, radiata. Dospělí vzrostlí jedinci posledně jmenovaných druhů jsou již daleko " rozumější" .
Geochelone carbonaria a denticulata jsou mimo hodnocení, u nich je příjem potravy bohatší na bílkoviny
jasný. Chovatelé často " vytříbené" chuti svých miláčků podléhají a potom složení podávané potravy zdaleka neodpovídá skutečným požadavkům želv. Krmná dávka pak mnohonásobně převyšuje svojí nutriční
hodnotou potravu, kterou jsou želvy schopny v místech svého přirozeného výskytu nalézt. Již skutečnost,
že v našich chovech krmíme celou sezonu převážně zeleným krmením, byť v odpovídající druhové skladbě, znamená pro populace divoce žijících želv zcela nedosažitelný luxus. Jistě, i v domovině želv dozrávají
semena, ovoce, raší čerstvá směs nejrůznějších trav a plevelů, dají se najít hlízy rostlin,mrtvý brouk, občas
zbytek po hostině nějakého místního predátora, to jistě ano. Jenže je to v případě výživnějších plodů pouze
sezónní, v případě živočišných zbytků, nebo želvou ukořistěné živé potravy asi tak stejně výjmečná
záležitost, jako když matka, dbalá správné výživy, koupí dětem dort. Každý z nás chovatelů si to může
vyzkoušet na vlastní kůži. Pokud bych já měl jíst jen to, co mě chutná a čemu dávám jednoznačně přednost,
tak bych se živil například pouze řízky, s bramborama už by to bylo podstatně horší. Jak by taková dieta
zacvičila s mým metabolismem nemusím snad rozvádět. Základ krmné denní dávky by se měl skládat
z pampelišek, jitrocele , jetele, různých plevelů, bodláků, lze zkrmovat širokou škálu rostlin, jejichž
fotografie, jak doufám, brzy naleznete v galerii vhodných druhů rostlin použitelných jako krmivo.
Ideální stav, ne však bohužel dostupný každému, je vzít po ránu kosu a jít nasekat hezky na louku směs
rostlin, prospěje to nejen želvám, ale i chovateli.
////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////
////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

Takováto louka je ideální krmná základna. Geochelone pardalis a radiata si pochutnávají na krátké travičce, neřeší zda je to jen
obyčejná tráva nebo jetelík, berou vše a nadšeně. Zato Testudo hermanni a marginata si mršky vybírají, do obyčejné klasické
trávy se jim nechce, musí alespoň trochu připomínat lupen. Komplet všechny ale milují vše co je pichlavé a pro člověka nepříjemné.
Bodláky, přes svoji bodlinatou výzbroj neodolají nájezdu želv. I malé želvy jsou schopny si v terárku vybrat ze směsi nasekané luční
" trávy" to co jim v danou chvíli vyhovuje. Jako náhradní potrava je čínské zelí nepostradatelné. Dospělá pardálka spořádá celou hlávku
jako nic a to každý den.
//////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////
Vše ostatní, jako např íklad zelenina a ovoce je možné občas použít jako zpestření a obohacení krmné
dávky. V zimním období, pokud želvu nezimujete, je jediná dostupná a svým složením vhodná možnost
a tou je mimo kvalitního sena, čínské, respektive pekingské zelí. Jeho složení nejvíce odpovídá tomu,
čeho potřebujeme dosáhnout. Zato ale salát, ať už jakýkoliv druh, je naprosto nevhodný a lze jej považovat
pouze za pamlsek. V zimě, vzhledem k relativně dlouhému období vynucené monodiety, lze n ejen
akceptovat, ale i doporučit, třikrát, čtyřikrát týdně obohatit stravu granulemi, mám vyzkoušené granule
od fy. KAYTEE a jsem s nimi mimořádně spokojen, i když na první pohl ed působí příšerně uměle.
Podávám 2-3 namočené granulky na jednu želvu, a to až jako druhé denní krmení, třikrát až čtyřikrát v týdnu.