Suchozemské želvy

Základní potřeby suchozemských želv
//////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

Zde shrnu základní potřeby našich chovanců tak, aby se mohli vyvíjet a růst ve zdravá a krásná zvířata. Pokusím se smysluplně
oponovat zažitým nesprávným postupům, tak jsem zvědav, zda se mě to alespoň kapku povede.
...........................................................................................................................................................................................................
1/ Dostatečná vlhkost prostředí ............................................................................................................... 2/ Správná teplota
...........................................................................................................................................................................................................
3/ Správný poměr Ca/P a dostatek vitamínů A+D3
...........................................................................................................................................................................................................
/////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////
Takto rozhodně ne!
Hned na úvod bych rád ukázal želvu, jejíž chov probíhal podle klasických načtených postupů a podle
rad suverénní sousedky, která před dvaceti lety měla jednu želvičku, takže přece musí vědět jak na to,
vždyťjí želva vydržela živá celý rok. Co nevěděla sama, to se doslechla vodborných kruzích " jedna paní
povídala, že salát je pro želvyzdravý, protože ho mají rády" . Smutné je na tom to, že dotyčnáželvička se
narodila u mne a náhodou se po letech dostala zpět, protože majitel už neměl čas, stejně ta želva je prý
nějaká divná vždyť už ani nemůže pořádně chodit. Fakt hnusnej pocit pro mě.
//////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

Na prvních dvou fotkách vidíte odstrašující důsledek nesprávného chovu, přebytek bílkovin, nesprávný poměr Ca/P, nedostatek vit D3
vedou k destrukci celé kostry krunýře a již méně patrným změnám na vnitřních orgánech želvy. Třetí fotka ukazuje porovnání velikosti a
tvarudvou želv stejného věku. Ne vždy je větší velikost výhodou. Jedna znichje odchována u mě a obě se u mě narodily Na čvrté fotce
je stejně stará T. graeca ibera, takto by želva v ideálním případě měla vypadat.V rámci objektivity musím přiznat, že tato želva a její
sourozenci se mě mimořádně povedli, není zřejmě v lidských silách dostát vždy optimálním podmínkám, nicméně vždy by se výsledek
měl co nejvíc blížit k tomuto příkladu.
/////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////
Ještě znovu zdůrazňuji, že nemám za zlé pečlivým chovatelům výsledek, který takovému vzoru neodpovídá,
ono ani není možné aby odpovídal pokud byli chovatelé odkázáni na všeobecně zažité informace. Máte-li
tedy takový, nebo podobný problém a svěříte se v zájmu nápravy, určitě se nebudu vztekat ani si myslet
nic špatného, to se můžete spolehnout.
Jak tedy na to, aby to stálo za to?

1/ Dostatečná vlhkost prostředí.  (zpět)
Prvním a nejdůležitějším faktorem je kupodivu dostatečná vlhkost prostředí. Přestože suchozemské želvy
žijí převážně v oblastech známých relativním nedostatkem vody a vláhy, nedá se to s mikroklimatem např.
bytu v panelovém domě vůbec srovnávat. V běžném bytě se pohybuje vzdušná vlhkost okolo 50% a to
jak ve dne, tak v noci. V zimním období, během topné sezony se průměrná vzdušná vlhkost ještě snižuje.
Do tohoto extrémně suchého prostředí chovatel umístí uzavřené terárium a nainstaluje topnou žárovku.
Pokud si dá někdo práci a změří si v takovém teráriu vzdušnou vlhkost bude překvapen, dojde k
výslednému číslu okolo 15 - 25% denní vzdušné vlhkosti. Přes noc, po vypnutí vytápění, hodnota stoupá
na uvedených cca 50%. Tak extrémní hodnoty nevydrží ani želva a nenaměříte je ani na Sahaře a už
vůbec ne na lokalitách kde želvy žijí. Oponent může namítnout, že on do Chorvatska, Řecka nebo vůbec
někam do okolí Středozemního moře jezdí každý rok na dovolenou k moři takže ví, jak suché a horké
podnebí tam panuje. V tomto mu musím dát za pravdu. Ano je to tak, na písečných plážích a asfaltových
cestičkách vedoucích od moře k hotelu se může opravdu zdát, že ve vlhkosti problém nebude. Je potřeba
si ovšem uvědomit, že běžný turista jezdí na dovolenou k moří v těch teplotně nejexponovanějších letních
měsících, že jeho činnost se v rámci odpočinku omezí na opalování, koupání a večer hurá za zábavou,
pokud to se sluncem přehnal tak šup do postele. Málokdo se vypraví se zapadajícím sluncem do hor
aby zjišťoval nějakou vlhkost. Pokud by to ale udělal, zjistí, že v Chorvatsku atd. padá stejná rosa jako
u nás, že bude mít boty a kaťata stejně mokrá, jako kdyby se procházel někde u nás na Brdech. No a
protože jistě každý zná definici rosného bodu, vyplívá nám z toho jediné, želvy tráví minimálně osm hodin
denně v prostředí kde vzdušná vlhkost je 100%, pokud nepadá rosa, tak stejně se vlhkost v noci pohybuje
okolo 90%. Při východu slunce ovšem není po rose ani památky a náš vyspinkaný turista vstává aby zjistil,
že je zase stejně velké sucho jako včera. A toto neplatí jen pro oblast Středozemního moře, ale prakticky
až na výjimky, po celém světě. Pokud někdo nevěří, tak vlhkoměr stojí okolo 200,-
Ideální situace by byla taková, která by se blížila přirozeným podmínkám. Přes noc vlhko, přes den sucho.
V bytových podmínkách se dá dosáhnout takového stavu pouze vydatným vlhčením terarijního substrátu,
nestačí substrát pouze porosit, to navlhčíte jen vrchní vrstvu, musíte substrát zalít tak, jako když zaléváte
květiny, protože potřebujeme dosáhnou vlhkosti v celém profilu, zahrabaná želva se celá musí dostat do
kontaktu s vlhkem, potom to teprve bude fungovat.
/////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////// 

Tyto fotky jste již sice viděli, ale nenapadá mě jiný způsob jak lépe demonstrovat potřebu mladých želv zavrtat se do vlhkého
substrátu. Vždy po ránu se hobliny začnou hýbat, nadzvedávat, vykoukne hlavička, želva se rozhlídne, zda nehrozí nebezpečí.
Následně vyleze krásně nacucaná želva a jde pod žárovku získat tu správnou provozní teplotu, nutnou k tomu aby mohla v
klidu posnídat.
/////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////
Já zalévám substrát (hobliny) přibližně jednou za 3-4 dny tehdy, když hobliny ve spodní vrstvě začínají
prosychat a vždy, když se zvláště na mladých želvách cca do dvou let věku projeví dehydratace. Nejde
zalévání nějak přesně rozvrhnout, musíte si uvědomit, že nezaléváte pro to aby byl substrát mokrý, ale
proto, aby želvy netrpěly nedostatkem vlhkosti. Naštěstí se nedostatek vody na mladé želvě dá velice
lehce poznat, stačí přejet prstem po plastronu. Pokud je plastron hladký, mírně vypouklý, je vše v
pořádku,je-li ale svraštělý, na spojích štítků se začínají tvořit vystupující " hřebínky" , je nejvyšší čas se tím
začít urychleně zabývat. Důrazně upozorňuji, že žádná mistička s vodou ani vykoupání to nespraví. Želva
se musí dostat na delší dobu, nejlépe přes noc, do vlhka, aby mohla vodu nasát z okolního prostředí.
Proč to nespraví ani pití ani koupání? Jednoduše proto, že želvy nejsou prostě na takový příjem vody
přírodou naprogramované. V jejich domovině se běžně nestává aby potkaly kdykoliv se jim zachce
louži, řeku nebo rybník, ze kterého by se mohly napít. Zato ale téměř každou noc padá rosa. Mají tedy
maximálně šanci sebrat hned po ránu pár kapek rosy a šmytec, tím to končí. A nekončí to jen na týden,
ale musí vydržet přes dlouhá období často extrémního sucha. Jsou proto přizpůsobeny tak, že na
vyrovnání ztráty tekutin jim stačí to, co načerpají přes noc a voda kterou obsahuje potrava. Čím starší
želva, tím odolnější k nedostatku vody je. Pokud člověk tato fakta nerespektuje a nutí želvu nahrazovat
ztrátu tekutin klasickým pitím, zadělává si postupně na problémy. Osobně jsem přesvědčen, že právě
nadměrný přísun tekutin ve formě pití je primární příčinou častého úhynu ž e lv v domácích chovech. Při
pitvách uhynulých želv se totiž s trapnou pravidelností opakují stále stejné problémy s ledvinami. Myslím,
že organizmus prostě takový nepřirozený příjem vody neustojí a návazně dochází k poruchám ledvin a
zhroucení celého metabolismu. To je ale pouze můj názor, navíc není podložen ničím jiným než praxí
a stálým přemýšlením PROČ. Tak ty poslední věty berte s rezervou.
Nechci tím říct, že želva se nesmí napít, zdravá správně chovaná želva se občas napije a rozhodně jí to
nicšpatného neudělá, pouze nesmí mít " mističku" jako jediný zdroj vody.Ostatně zdravá želva k vodě
přijde, čichne, dvakrát třikrát si lokne, aby se neřeklo a zase pokračuje. Maximálně si do vody vleze a
koupese. Špatné je takové to " zapíchnutí" hlavy do vody a pětiminutovépití, to nikdy nevěstí nic
dobrého. Tak se chová pouze želva v přírodě, po dlouho trvajícím období sucha, nebo želva která má
problém.
////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

První tři vypůjčené fotografie jsou přímo učebnicový příklad toho, jak se příkladnou pečlivostí chovatelky dá napravt dříve příliš
" suchý" způsob chovu. Na plastronu želvy je jasně patrná hranice, kdyktéto změně došlo. Dříve podezřele vyhlížející rohovina
plastronu, (malé krabaté čtverečky nekvalitní rohoviny výrazně ohraničené hlubším vrubem), je náhle vystřídána krásným
kvalitním přírůstkem. Myslím, že tato želvička je jedna ze zachráněných a má všechny předpoklady vyrůst v pěkné zvíře.
Následující dvě fotky, které jsem již spáchal sám, ukazují mladou správně zavodněnou gréku a větší gréku, která je již chována
ve venkovním výběhu. U té větší jsou dobře patrné stopy, které zanechají na plastronu měnící se podmínky ve venkovním chovu.
////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////
2/ Správná teplota  (zpět)
Tento problém jsem již zmiňoval, nicméně do základních potřeb patří, tak co se dá dělat. Chov doma v
teráriích umožňuje chovateli poskytnout želvě stálé, neměnné teplotní podmínky. Na první pohled se
může zdát, že taková možnost je ideální a že želva si nemůže nic víc přát. Jenže ono to má háček. Zase
senám do tohoto " ideálního" stavu zamotá matka příroda. Vybavila totižželvu vlastnostmi, které jí
umožňují přežít ve volné přírodě a ve volné přírodě žádný organizmus optimální podmínky prostě nemá.
Vždy je to nikdy nekončící boj a snaha jakéhokoliv organizmu o přispůsobení se daným podmínkám.
Běhemvývoje se tento " boj" stal přirozenou a potřebnou součástí životaželv. Paradoxně tak nastává
situace, že zdánlivě optimální podmínky, které můžeme doma želvě poskytnout jsou vlastně mírně
řečeno neodpovídající. Je to takové zvláštní, ale každý živočich musí, zjednodušeně řečeno, se svým
životním prostředím bojovat, aby se udržel ve formě a cítil se dobře. Prostě moc dobrého škodí, stejně
tak jako s jídlem. Zkusím uvést lépe pochopitelný příklad na nás, lidech. Pravidelně sportující člověk,
nevyhýbající se fyzické námaze, otužování a správně se stravující, na tom bude jistě fyzicky i psychicky
podstatně lépe než ten, který sedí v klimatizované kanceláři u počítače (jako třeba teď já, ale bez
klimatizace), v poledne si dá pořádný gáblík a po práci se přesune autem domů k televizi a dalšímu
vydatnému gáblíku. Takový člověk se sice má na první pohled fajn, pohybuje se ve stálé teplotě, má
dost jídla a žádnou fyzickou aktivitou si nehuntuje tělo. Sportovec si naopak tělo huntuje, vystavuje se
při otužování rozdílným, často extrémním teplotám a výsledek známe všichni. Úplně stejné je to u želv.
Noční poklesy teplot, často až extrémní a denní pařáky před kterými se i želva musí schovat, želvy
vyloženě vyžadují. Přestože se nám zdá, že se snaží takovým extrémům vyhnout. To je ale právě ten
potřebný" boj" , který je udržuje v kondici. Právě proto bývají želvy chovanéve venkovních výbězích
otužilejší,životaschopnější a vitálnější, než želvy hýčkané " ideálními" podmínkami domova.
Ale abychom se dostali konečně k těm konkrétním teplotám.
I když želvy řadíme podvědomě k takzvaným studenokrevným živočichům, daleko výstižnější a správný
termín je živočichové poikilotermní tj. s nestálou tělesnou teplotou. Želví metabolizmus nejlépe funguje
při příjemných 30-35°C. Aby této teploty mohla želva dosáhnout a udržet jí co nejdelší dobu a to nezávisle
na momentální teplotě okolí, potřebuje nezávislý zdroj tepla. V přírodě využívá k dosažení správné
provozní teploty slunce. Proto se ve venkovním výběhu bude želva cítit spokojeně a její metabolizmus
pojede na maximum i v případě, že okolní teplota bude třeba na 15°C. Důležité je, aby svítilo slunce,
pak jsou její nároky na teplo uspokojeny. Nemá totiž tělesnou teplotu prostředí (15°C) ale svojí optimální
teplotu okolo 30-35°C. Na hospodaření s tolik potřebným teplem se podílí celá řada mechanizmů. Bylo
by naivní se domnívat, že evoluce nechala želvy na holičkách, bez možnosti určité regulace teploty, jako
třeba obyčejný kámen. Tak to není, želvy jsou vybaveny nejen značnou tolerancí k výkyvům tělesné teploty
ale i důmyslnými regulačními schopnostmi, jak proti přehřátí tak i prochladnutí. Pokud se člověk blíže
podívá na anatomii želv zjistí, že třeba plíce, umístěné těsně pod karapaxem tvoří krásný vzduchový
polštář, který jistě značně zvyšuje toleranci k přehřátí organizmu na prudkém slunci. Také, oproti jiným
plazům, mimořádně výkonné srdce a složitý krevní oběh s možností regulace průtoku v periferních
částech těla je dokonalé přizpůsobení. Dá se pro představu srovnat s ústředním topením, jehož každý
radiátor je opatřen termostatem. Nezanedbatelný je také zdroj tepla pocházející z metabolické činnosti
organizmu. Relativně velký objem trávicí a zažívací soustavy želv, plný rostlinné hmoty v různém stupni
trávení vyvíjí jak známo poměrně dost tepla, podobně jako obyčejný kompost. Proto třeba na jaře, při
nízkých ranních teplotách, blížících se nezřídka 0°C, je v želvích domečcích teplota podstatně vyšší, často,
zvláště při větším počtu dospělých želv, až o 10°C. I želva, která se zapomene uklidit a tráví chladnou
nocpod širákem nestrádá. Stačí se o tom hned po ránu přesvědčit tak, žepod ní vsuneme ruku, budete překvapeni, jaké je mezi želvou a zemípříjemné teplo a to i v případě, že byl zrovna slabý přízemní
mrazík. Abych to uvedl na správnou míru, bavíme se o želvách dospělých, adaptovaných a v plné
kondici. Mláďata jsou svojí velikostí podstatně znevýhodněna, mají menší tepelnou setrvačnost,
vzhledem k nevýhodnému poměru objemu a povrchu. Proto se snáze a hlavně rychleji přehřívají i
prochladnou. U mláďat také doporučuji " měkčí" způsob chovu, ne proto, že by snad byla nějak víc
náročná ale právě z tohoto důvodu.
V domácích podmínkách musíme zdroj tepla nahradit. I v teplých bytech, ač se nám to nezdá, se
teplota pohybuje tak maximálně do 27°C, aby se tam ještě člověk cítil příjemně. To ale pro želvu nestačí.
I v takto teplém bytě potřebuje svoji žárovku, pod kterou se může vyhřát na svých 30-35°C. Proto také
pod takovou žárovkou musí být 35-40°C aby to vůbec mělo nějaký smysl. Pokud někdo chce ušetřit, je
vždy lepší nešetřit na watech, ale na celkové době svícení. Svítit příliš slabou, nebo vysoko umístěnou
žárovkou, to je právě to plýtvání, děláte totiž něco, z čeho nemá želva žádný užitek. Pochopitelně v takto
teplém bytě se bude želva zdržovat na vyhřívacím místě pouze minimálně.
Na druhou stranu, i v malém teráriu je potřeba zajistit želvě chladnější zónu, kde se teplota pohybuje od
20-30°C maximálně. Jinak želvě znemožníte dosáhnout pro ni optimální teploty a to by v případě
dlouhotrvajícího stavu vedlo k problémům. Co největší noční poklesy teplot jsou žádoucí. Není proto možné
umístit terárium třeba někam k radiátoru v mylné snaze zajistit želvě vysokou teplotu i v noci. Také je třeba
umístit, zvláště klasické uzavřené terárko, na světlém místě, ne však tam, kde dopadají přímé sluneční
paprsky. Uzavřený prostor se překvapivě rychle zahřívá a mohlo by dojít k přehřátí želvy a k úhynu.
Luxus přímého slunečního záření, byť filtrovaného přes skleněná okna, si může dovolit pouze majitel
želvího stolu, nebo jiného nekrytého prostoru kde teplo může volně odcházet. Tam je naopak umístění
chovného zařízení na přímo sluncem ozařovaném místě žádoucí a velice prospěšné.
3/ Správný poměr Ca / P v potravě a dostatek vitamínů A + D3.   (zpět)
U této kapitoly bych chtěl hned ze začátku zdůraznit, že distribuce vápníku v organizmu želv je
natolik složitý problém, navíc provázaný s mnoha dalšími vlivy, že je zcela dobře možné, že jako
amatér a laik jsem zcela správně nepochopil mnoho zákonitostí a jevů jež ho provázejí. Berte tedy
následující řádky týkající se teorie s tímto vědomím. Rozhodně ale si stojím za praktickými výsledky,
které z mých postupů vzešly.
Myslím, že nemá význam opisovat odborné a na toto téma zaměřené články, které by se jistě s trochou
trpělivosti dali na netu najít, např. třeba toto: Vitamín D - jedná se o řadu sterolových derivátů, které fungujíjako
prohormony. Jejich metabolita působí jako skutečné hormony.- vitamín D1- vitamín D2 - ergokalciferol (nachází se v
rostlinné potravěa spolu s vitamínem D3 představuje základní formy vitamínu D)- vitamín D3 - cholekalciferol (kalciferol)
(Vzniká z prekurzoru7-dehydrocholesterolu - provitamínu D3 - UV zářením v kůži.Z vitamínu D3 vzniká nejúčinnější forma
a to 1,25-dihydroxyvi-tamín D3 neboli kalcitriol.- vitamín D4 - 22-dehydroergosterol- vitamín D5 - 7-dehydrositosterol-
vitamín D6 - 7-dehydrosigmasterolPro klinické použití existuje celá řada preparátů vitamínu D,např. kalciferol,
dihydrotachysterol, alfa-kalcidiol,kalcitriol, tacalcitol aj.
To může udělat každý, proto předpokládám, že i za cenu možná ne zcela přesné interpretace budou
pro praktické chovatele mé závěry přínosem.
Takže jak to vidím já:
Jako u všech obratlovců je kostra želvy tvořena kostmi, v případě želv včetně krunýře. Základním
stavebním prvkem kostí je vápník, fosfor, hořčík a řada dalších prvků v daném vzájemném poměru. Aby
osifikace kostí mohla probíhat tak jak má, je potřeba, aby v krvi jako v hlavním distributoru všech
potřebných látek v organismu, byl zachován správný poměr vápníku a fosforu, také ovšem hořčíku a
jiných prvků, které jsou sice pro metabolizmus vápníku významné, ale dále je zmiňovat nebudu,
vzhledem k tomu, že jejich potřebné stopové množství je v potravě běžně zastoupeno. Tento poměr
Ca/P v krvi je u želv uváděn 2:1 ve prospěch Ca. Pokud tomu tak z jakýchkoliv příčin není, krev se
zjednodušeně řečeno " snaží" tento poměr dodržet, ber kde ber. Stává se proto, že není-li v potravě
dostatek zmíněných prvků zastoupen, nebo není-li organizmu umožněno jejich využití, dochází k
vyplavování vápníků z kostí. To se paradoxně stane i v případě, že Ca je relativně dost, ale ve špatném
poměru k P. Proto je velice důležité tento vzájemný poměr dodržet. Není nic platné jakékoliv sypání a
saturace potravy minerálními doplňky v nevhodném poměru. Pokud je někdo přesvědčen, že
například pravidelným podáváním sepiové kosti má tento problém vyřešen, tak je na omylu. Sepiová
kost má poměr Ca/P pouze cca 1,3:1, ačkoliv se to nezdá, i obyčejná pampeliška má tento poměr
nesrovnatelně výhodnější 3:1.
Tak a teď se nám do toho ještě přimotá vitamin D3.
Jakkoliv dokonalý poměr Ca/P i jeho optimální množství je nám nanic, pokud organizmus želvy trpí
nedostatkem " rozpouštědla" vápníku, vitamínem D3. Na využití a distribuci Ca z potravy se podílí také
vit. A, protože však vit. A je v běžné zelené potravě želv zpravidla dostatečně zastoupen, budu jej
trochu opomíjet. Trochu problematickou výhodou těchto vitamínů, jako vitamínů rozpustných v tucích
je schopnost organismu ukládat si do určité míry jejich zásobu v játrech a tukových tkáních.
Problematickou proto, že lze tyto vitamíny na rozdíl od vitamínů rozpustných ve vodě lehce předávkovat.
Předávkování se projevuje, což je celkem problém, téměř stejně jako jejich nedostatek. V případě
předávkování vitaminu D3, dochází k vyplavování Ca z kostí podobně jako při jeho nedostatku. Dá se
říct, že předávkování je nebezpečnější než nedostatek, může dojít i k úhynu. Tyto skutečnosti nás jako
chovatele nutí balancovat na celkem ostré hraně optima. Pokud tedy bude někdo postupovat podle
mých doporučení, tedy kápnout malou kapku AD3 jednou za měsíc na zavřenou tlamku malé želvy,
chtěl bych upozornit na to, že stejně jako každý, jsem míval pocit, že jsem tu kapku kápnul špatně, že
jsem se netrefil tam kam jsem chtěl, že kapka byla příliš malinká a mnoho jiných takových " ŽE" , které
mě sváděli k potřebě kápnout alespoň trošičku ještě jednu malinkou kapičku pro jistotu. Tak to
nedělejte! Pokud se vám podaří želvu jednorázově předávkovat, není řešení jak z toho ven. Je daleko
lepší zachovat rozvahu a počkat alespoň dva týdny na opáčko. Rozhodně , alespoň v tomto případě
platí, že méně je více. Také je potřeba brát v úvahu ostatní okolnosti, jako třeba určitý obsah D3 v
granulích pro želvy i, sice nepatrný, ale přesto možný vliv běžně používaných zdrojů UVA/B. Takže
čím kvalitnější zdroj UVA/B tím delší interval v kapání. V případě opravdu účinných zdrojů, jako jsou
výbojky lze doplnění D3 úplně pominout.
Všech těchto problémů nás zbaví možnost, alespoň občas, vystavit želvu přímému slunečnímu záření .
Neexistuje lepší a přirozenější dávkování D3. Není mě zcela jasné jak je možné, že u želv vystavených
po celé své aktivní období slunečnímu záření, nedochází automaticky k " předávkování" D3, zvláště
tehdy, když si uvědomím, že jsou publikovány studie které tvrdí, že třicetiminutová expozice i zimního
poledního slunce dokáže želvě pokrýt potřebu D3 až na šest týdnů, ale k předávkování rozhodně
nedochází. On mechanizmus přeměny provitaminu D účinkem UV/B záření na D3 bude zřejmě
regulován ještě jinými " pravidly" na které já již nedosáhnu. Je dost dobře možné, že ochrana před
příliš vysokými dávkami UVB v přírodě má souvislost s jasně patrnou, rozdílnou kvalitou a barvou
rohoviny krunýře želv, chovaných ve venkovních výbězích a v teráriích. Možná je princip podobný
jako u člověka, opálený člověk je také daleko méně vnímavý na UV záření. Pokud by někdo věděl
a chtěl se podělit, budu jedině rád.
Chceme-li tedy celý tento problém shrnout do základních pravidel, bude to vypadat asi takto:
Dostatek vápníku, fosforu a ostatních prvků ve vzájemném správném poměru za přítomnosti vitaminu
D3 a ostatních vitaminů podílejících se na metabolismu Ca nám zaručí správný vývoj kostry a tím
pádem i krunýře u želv.
Náhradní zdroje UVA/B. Protože používám dlouhá léta Osram Ultravitalux, začnu s ním. Mám tento
výrobek praxí ověřený, takže si mohu dovolit soudit. Přes mnoho nevýhod, 300W, cena okolo 1200,-Kč,
vypalování objímek, vypálení tmelu spojujícího sleněnou baňku se závitem, mohu s čistým svědomím
prohlásit, že tento zdroj v praxi opravdu funguje. Používám jej v zimním období nad G. pardalis a G.
radiata. Zdroj je v provozu cca osm hodin denně umístěn je cca 60 cm nad substrátem tj. 40cm nad
karapaxem želv. Nesetkal jsem se s žádnými negativními účinky. Mám na mysli především poškození
očí ozařovaných želv. U mladých nezimovaných želv ozařuji vždy při koupání, tj. tak 10 - 15 minut.
Koupu v platech mimo terka, takže Ultravitaluxku pověsím nad ta plata tak 50cm.
Nyní bych chtěl doslovně citovat pár vět z katalogu fy. Osram.
" Celková intenzita ozáření z přírodního poledního slunce na zemském povrchu činí ve slunečný
červnový den cca 1kW/m2 ( průměrná roční hodnota slunečního záření v severní zeměpisné šířce
50°:200 W/m2) Při uspořádání 16 zářičů/m2 do ozařovacího pole se ve vzdálenosti cca 50 cm
mezi vrchlíkem baňky a ozařovaným materiálem dosahuje stejnoměrné intenzity ozáření, odpovídající
těmto podmínkám. "
Tyto věty jsou jeden z hlavních důvodů proč se dívám značně skepticky na různé " zdroje" UVA/B
prodávané jako zaručeně dostačující. Pokud 16 Ultravitaluxek každá o výkonu 300W, dohromady tedy
4800W soustředěných na plochu jednoho metru čtverečního dosáhne stejné intenzity a kvality
záření jako slunce, připadá mě nepravděpodobné, že totéž zvládne 13W kompaktní zářivka, nebo
100W T-rexka. Proto před tím, než se na takové zdroje spolehnu, musím je vyzkoušet, jak se chovají
v praxi. Takové odzkoušení ale netrvá týden ani měsíc, navíc je takových zdrojů na trhu tolik a tak
drahých, že pro jedince je takový úkol téměř nesplnitelný.